Historie mého vozu HUDSON COMMODORE SIX

Prvním majitelem byl Jaroslav Drobný - slavný československý tenista a hokejista, člen prvního vítězného Československeho hokejového týmu. Po emigraci, již jako občan Egypta, vyhrál Wimbledon v tenise. Opuštění Česka mu zachránilo život, neboť zbytek týmu komunisté posléze ve vykonstruovaném procesu pozavírali / Causa Modrý/. Vůz od p. Drobného koupil slavný český léčitel Jan Mikolášek. Ten byl komunisty uvězněn a ,,k odnětí majetku a ke ztrátě občanských práv a svobod,, odsouzen v roce 1959. Po zabavení státem, užívala  automobil komunistická policie STB. Po ropné krizi na začátku sedmdesátých let dvacátého století si jej odkoupil řidič, jenž s ním do té doby jezdil. Posléze po totálním zdevastování byl Hudson přechovaván po několika stodolách a garážích. Z posledního spánkového období jej vytáhli na poslední chvíli před povodní v Táboře 2001. Tehdejší majitel  usoudil, že ,,barák už nezachrání, tak alespoň to auto,,. Já jsem Hudson potkal v roce 2003 na dvoře dílny mého kamaráda za Prahou. Když jsem se dozveděl, že ta krásná obrovská americká ruina nemá kde bydlet, a viděl jsem na obzoru šíkující se deštové mraky, bez dlouhého váhání jsem slíbil požadovaných $2000, naložil ho na odtahovku a odvezl do mé tehdejší pronajaté garáže v Praze Pod Hybšmankou. ...

NOVÉ INFORMACE :

29.1.2014 Po zveřejnění stránek nová info: Kronikář Jenštejna Vaclav Kovanda se v mládí setkával s lečitelem Janem Mikoláškem - druhým majitele vozu, a zminuje se o zabaveném automobilu v několika svých článcích. Pan Mikolášek musel používat služeb šoféra - tuto  skutečnost použil komunistický režim jako jednu z přitěžujících okolností při procesu s ním v roce 1959. Zamlčeli však, že  v té době již byl ochrnut na pravou stranu těla po mrtvici, takže sám řídit nemohl...

30.1.2014 Potvrzeno - p. Mikolášek vlastnil zelený vůz Hudson. Kronikář p. Kovanda dokonce má filmový záznam ze zahrady u vily v Jenštejně kde Hudson JE !

1.2.2014 - diky genealogii jednoho z příbuzných p. Mikoláška jsem se dostal k videu kde je HUDSON NAFILMOVAN v roce 1952 před vilou p. Mikoláška. Video natočil synovec Jiří Mikolášek, který by měl žít v současné době v Kanadě. První odkaz je část s vozem Hudson:

Hudson Commodore Six - 1952 Jenštejn.mpg

a celé video:


http://videomail.shaw.ca/view/6545024739-1221944834-11908/

Doufal jsem že se dostanu přes Jenštejnskou minulost vozu Hudson k nějaké fotografii, jež by potvrdila spojitost s p. Mikoláškem - a mám dokonce video !

Jan Mikolášek - kompletní text převzat od Václava Kovandy - kronikáře města Jenštejna


Návštěvníci Jenštejna u Prahy se často ptají na zázračného bylinkáře Jana Mikoláška, který v obci působil od roku 1945 do roku 1959. Jeho zásluhou byl Jenštejn v našich dějinách slavný dvakrát. Poprvé ve 14. století za Jana z Jenštejna a podruhé v polovině 20. století. Moje vyprávění bude zaměřeno na úředně zkoušeného lékaře, bylinkáře Jana Mikoláška (tak zněla jeho vizitka), který Jenštejn proslavil nejen u nás, ale i daleko za hranicemi. Ve svém vyprávění použiji částečně záznam z knížky o Janu Mikoláškovi, která vyšla v nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1991, a částečně své vlastní vzpomínky, protože jsem ho znal velice dobře osobně. Byl zázračný nebo nebyl? To nechám na vás, čtenářích. Té mladší generaci již jeho jméno nic neříká, ale starší generace ho zná dobře. Mnohý z našich rodičů a prarodičů ho navštívil se skleničkou moče osobně a odnášel si od něho balíček bylinek a víru v uzdravení.

Jan Mikolášek se narodil 7. dubna 1889 v Rokycanech jako sedmé dítě ze třinácti. Jeho dědeček i tatínek byli zahradníci a lásku ke květinám zdědil i malý Jan, který se rovněž vyučil zahradníkem. Již v tomto období svého dětství v sobě objevuje zvláštní vztah k léčivým bylinám. Jako zahradník byl vynikající a jeho umění ho přivedlo až do rakouského Himbergu do zámecké zahrady arcikněžny Wurmbrand Stuppachové a arcivévody Rainera. Zde se dle svého vyprávění poprvé setkal s náznakem svého budoucího poslání. Mladá cikánka mu při hádání z ruky předpověděla, že bude léčit lidi přírodou. Později ho jeho povolání přivedlo do Vídně, kde se setkal se světoznámým lékařem Zeileisem, ke kterému jezdili nemocní doslova z celého světa. Tento lékař rozpoznal veliké nadání Jana Mikoláška rozumět přírodě, umět v ní číst jako v knize a předpověděl mu velké léčitelské schopnosti. Poprvé zde byla vyřčena myšlenka, kterou Jan Mikolášek v pozdější době často používal, a sice: "Příroda prostřednictvím léčivých bylin dokáže dělat zázraky, ale to je jen polovina léčení. Druhou polovinou je víra v uzdravení." A opravdu se mu v pozdější době podařilo tisíce pacientů přesvědčit, že musejí mít víru ve své uzdravení a kdyby si prodloužily život jen o týdny nebo měsíce, je to výhra.

Po 1. světové válce se vrátil domů do Rokycan ke své mamince, kterou nesmírně miloval a k zahradnickému řemeslu. Zde se setkal se starou paní Mühlbacherovou, která léčila své pacienty pomocí léčivých bylin a diagnózu určovala zvláštním způsobem. Dívala se do lahvičky s močí proti rozsvícené lampě. Navštěvovalo ji každý den doslova procesí lidí a její věhlas sahal až do Rakouska. Jan Mikolášek stařenku navštívil jako pacient. Po prohlédnutí jeho skleničky s močí mu řekla, že je slabý na plíce, ale že na souchotiny nezemře. Při této příležitosti se na něho zadívala a řekla: \"Ty máš takové zvláštní oči. Čím jsi?\" Odpověděl: "Zahradníkem." Zavrtěla hlavou, jakoby se tomu divila a pak dodala: "Ve tvých očích vidím docela něco jiného. Ty budeš lékařem." To bylo potřetí kdy mu bylo předpovězeno, že bude léčit lidi. Od tohoto okamžiku se s babičkou Mühlbacherovou setkával velice často. Trpělivě mu předávala svou celoživotní moudrost. Celé dlouhé hodiny mu vysvětlovala, jak ze skleničky s močí rozpozná nemocné plíce, žaludek, žlučník, měchýř a dělohu. Bylo to velice složité, ale babička říkávala: "Poznat ty rozdíly to nedokáže nikdo, jen ten kdo je k tomu předem předurčen a kdo má snahu obětovat se pro tu věc po celý život a za tím jít. "Tady zřejmě začal velký přerod Jana Mikoláška ze zahradníka v léčitele. Dlouhé měsíce trpělivě pracoval se starou paní a postupně začal provádět pod jejím dozorem rozbory moče sám. Jednou, bylo to krátce před její smrtí, mu babička Mühlbacherová řekla: "Musíš přísahat, že tajemství, do kterého jsem tě zasvětila, nikdy nezneužiješ a že se budeš snažit léčit lidi podle svých nejlepších sil. Pamatuj si, budeš-li někdy léčit, budou k tobě chodit lidé jako ke zpovědníkovi. Budou ti vypravovat svá nejhlubší tajemství, protože nemocný člověk je sdílný. Jenom člověk velice pevného charakteru může obstát při této zkoušce. Ty to dokážeš. Tobě jsem to viděla na očích hned, když jsi tu byl poprvé. Přísahej!

První své samostatné léčitelské krůčky začal zkoušet na vlastní rodině. Pomocí bylinek pomohl vyléčit svého bratra, který měl zánět ledvin a svou sestru, kterou něco štíplo do kolena a po silné infekci hrozilo, že o nohu přijde. Dlouhá a trpělivá práce s bylinnými obklady jí nohu zachránila. Pacientů z okolí přibývalo. Trvalo však dalších deset let než mohl říci, že něco dovede a věnoval se této práci naplno. První svoji ordinaci si otevřel ve vesničce Bědovice u Třebechovic pod Orebem. Zde však nenašel potřebný klid pro svoji práci a po nedlouhé době se přestěhoval do Hradečna u Kladna. To však již jeho léčitelské schopnosti byly tak známé, že za ním chodilo a jezdilo doslova procesí lidí denně. On sám popisuje veliké množství různých neuvěřitelných životních příběhů nemocných lidí, kterým bylinkami pomohl. Před každým vydáním bylinek předcházela přesná diagnóza nemoci pomocí lahvičky s močí. Postupně se této jeho schopnosti začala přičítat zázračná moc - šestý smysl. Mikolášek však sám tuto myšlenku nikdy nevyřekl. Byla u něho udivující především blesková diagnóza a telepatické vidění. Mnoho vědeckých kapacit si lámalo hlavu nad touto jeho schopností, ale i on sám ji nedokázal vysvětlit jinak než jako dar od Boha, byl silně věřící. Ve svých pamětech uvádí příběh - živý sen, který se mu zdál. Jednou při sběru bylin usnul na rozkvetlé louce a ve snu spatřil postavu, která k němu přicházela. Lekl se a chtěl utéci, ale nohy měl jako přikované. Postava přišla až k němu, ukázala rukou k zemi a řekla: "Sbírej! Sbírej!" Jednu paži měla složenou na prsou a druhou vztahovala nad hlavu. Potom se lehce sklonila, dotkla se prstem jeho hrudi a řekla: "Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě." Nikdy od toho dne na tento sen nezapomněl. Později si nechal zhotovit v životní velikosti sochu Krista jak mu žehná. Vždy když mu bylo nejhůře si na tento sen vzpomněl. Nejčastěji se tak stávalo, když ho lidé zkoušeli. Místo moče přinášeli neznámou tekutinu nebo moč smíchanou od několika lidí. Takové jednání ho vždy velmi rozrušilo. Okamžitě to poznal a zdálo se mu jakoby mu neznámý dobrodinec přicházel na pomoc.

Jan Mikolášek se denně setkával i s nepochopením a závistí. Přesto, že vyléčil mnohé lékařské veličiny 1. republiky, zůstával nadále v ústraní. Přicházelo na něho i mnoho anonymních udání. Měl i řadu nepřátel, ale svědectví o tom, že ve většině případů stanovil správnou diagnózu potvrzuje řada známých osobností, které léčil. Jeho pacienty byli například i T. G. Masaryk a Hana Benešová, manželka prezidenta E. Beneše. Z našich známých umělců to byli: Saša Rašilov, Bohumil Vrbský, Růžena Nasková, Olga Scheinpflugová, Max ©vabinský, ale i dr. Václav Vacek a MUDr. Vít Horníček, primář nemocnice na Bulovce.

Blížil se však konec 1. republiky a mezi jeho pacienty se stále častěji vyskytovali Němci. Mikolášek o tom říká: "Rozumí se samo sebou, že jsem takového člověka od svých dveří zahnat nemohl, stejně jako by ho nemohl vyhodit ani lékař. Znamenalo by to zhola zbytečnou sebevraždu a já jsem hrdinou nikdy nebyl. "Každodenní dav pacientů před ordinací v Hradečnu nebyl po chuti gestapu, a tak byl Mikolášek předvolán do Prahy do Petschova paláce před největší kapacity gestapa Dr. Kindermana a satana Keisewettera, který připravil o život tisíce Čechů a měl prsty i ve zkáze Lidic. (Po převratu byl dopaden na útěku v Kutné Hoře a popraven.) Gestapáci pro Mikoláška připravili těžkou zkoušku. Měl určit diagnózy z 29 lahviček s močí přímo před komisí. Byl to boj o vlastní život. Diagnózy určil bezchybně a na základě této zkoušky léčil povinně některé nacistické pohlaváry, mezi jinými i třetího muže Říše Martina Bormana, kterému bylinkami vypudil z těla žlučové kamínky. Borman ho navštívil v Hradečnu celkem třikrát. Tato činnost byla Mikoláškovi po válce velice často "vlastenci" vyčítána. Byl zatčen revolučními gardami a skončil ve sběrném táboře pro odsunuté. Nikdy nikdo se už nedozví, kdo byl v pozadí tohoto činu. Skutečnost je taková, že se na zásah Antonína Zápotockého vrátil do Hradečna. Po návratu z koncentráku měla být A. Zápotockému amputována noha, ale po zásahu Jana Mikoláška vše skončilo š»astně. Tady začíná i přátelství mezi nimi.

Konec 2. světové války a přestěhování do Jenštejna je 2. kapitolou vyprávění o Mikoláškovi. Ještě za války v roce 1943 se rozhodl odstěhovat z Hradečna. Byla mu nabídnuta parcela v Novém Vestci za Starou Boleslaví. Byla však v zastavěné části obce a on toužil po samotě. Při cestě z Vestce přes Brandýs nad Labem do Prahy si nad obcí Podolánka povšiml skalnatého výběžku zarostlého lesíkem nad údolím u Jenštejna a bylo rozhodnuto. Odkoupil pozemek od pana Čerta, statkáře z Jenštejna a začal stavět vilu. Po určitou dobu ordinoval ve 2 upravených místnostech v hostinci u Cafourků v Jenštejně a v roce 1947 se po dokončení stavby přestěhoval do vily nad lesíkem, kde ordinoval 12 let. Zde začíná i můj osobní styk s ním. On byl věhlasný a slavný lékař a já desetiletý vesnický kluk. Část svých vzpomínek budu popisovat tak, jak si je pamatuji. Vilu Jana Mikoláška jsem navštěvoval velice často. Říkalo se o něm, že je to podivín, protože si nenechal do vily zavést ani telefon. Ale pravda byla jiná. Každý den odbavil 150 až 200 pacientů a ve svém soukromí chtěl odpočívat a nebýt rušen. Já jsem v té době bydlel se svými rodiči na obecním úřadě, kde maminka pracovala jako úřednice a kde byl jediný telefon ve vsi. A tak se často stávalo, když jsem přijel na kole ze školy, že mi maminka říkala: "Vezmi si čistou košili a pojedeš do vily, jsou tu 3 telegramy." Jezdil jsem tam rád. Byla tam zvláštní atmosféra. Všude plno koberců a krásných obrazů. Mikolášek měl rád přírodu a tak všechny obrazy byly z přírody. Když jsem telegramy předával kuchařce dostal jsem většinou medový koláček, ale když jsem je předával přímo Mikoláškovi, dostával jsem 50 Kč.
Před vilou stála socha žehnajícího Krista, kde se každé ráno modlil. Byla to socha, kterou si nechal zhotovit podle svého snu. Jednou na Velikonoce jsme s partou kluků přišli do vily řehtat. Tenkrát jsme ještě ve škole na náboženství chodili, a tak jsme se před sochou Krista pomodlili. Mikolášek na nás koukal z okna, pozval nás do jídelny, dostali jsme čaj a medové koláčky a každý z nás 100 Kč. Tehdy nám řekl: "Děti, moc jste se mi líbily, mám velikou radost, že se umíte modlit a jestli chcete tak vás pošlu na prázdniny do hor." Samozřejmě, že jsme chtěli. A tak jsme strávili 4 týdny prázdnin na chatě v Hodkovicích u Jablonce za jeho peníze.

O jeho styku s obcí se zmíním jenom krátce. Nebylo by to hezké vyprávění. Tehdejší MNV se spolupráce s Mikoláškem bál. Byl to soukromník a šarlatán, jak se stále častěji ozývalo z oficiálních míst. Ale měl peníze, a tak se čas od času objevil příspěvek na kanalizaci pro obec nebo příspěvek na vybudování mantinelů a elektrického osvětlení ke kluzišti a podobné akce. Zvaly ho všechny organizace hlavně na taneční zábavy. Nikdy nikam nepřišel, ale vždy přispěl, a to byl účel pozvání. Z jeho léčitelské působnosti měla obec prospěch i jinak. Jen pro příklad. Každý den přijelo k Mikoláškovi 250 až 300 pacientů. On stačil odbavit maximálně 200, a tak se mnoho pacientů muselo vrátit domů s nepořízenou, ale ten kdo byl z daleka musel v obci přespat. Jezdilo za ním mnoho pacientů i ze Slovenska. Pro takové případy se našla po různých chalupách ve vsi připravená postel i se snídaní. Ráno ve 4 hodiny už cupital takový nocležník do fronty před čekárnou, aby dostal nízké pořadové číslo. O půl osmé ráno přijížděl od Prahy autobus, který měl zastávku u cukrovaru ve Vinoři. Odtud asi 1 km každý den utíkalo 80 až 100 lidí rovnou do fronty pro pořadová čísla. Na mnohé z nich se však již nedostalo. Kdo přijel později neměl žádnou naději, jedině když si zamluvil písemně nízké pořadové číslo na určitý den u dědy, který čísla vydával. Se žádostí o pořadové číslo byla pochopitelně v obálce i nějaká koruna. Nebo jiný případ. Jedna babička si zjistila, že se vykupují prázdné skleničky od léků a těch se kolem vesnice povalovaly plné strouhy jak je pacienti odhazovali i s močí cestou od Mikoláška. Stačil malý vozík, hrabičky a rukavice. Když byl vozík plný, vymyla skleničky v potoce a odvezla na svou zahrádku. Za 2 plná nákladní auta to pár korun dalo. Ve 2 hospodách ve vsi bylo rovněž stále plno. Jedna nabízela pokoje k ubytování, druhá domácí zabijačku. A takových dalších šikovných lidí bylo ve vsi víc.

Před jeho vilou stála často auta s diplomatickou značkou a nebyly v nich návštěvy, ale pacienti. A jak sám říkal: "Léčil jsem v Jenštejně ministry, ba osobnosti i výše postavené, vysoké hodnostáře duchovní, generály, univerzitní profesory, slavné herce, hudební skladatele i virtuosy, vědce, spisovatele - v nemoci jsou si všichni rovni. V jistém smyslu je nemoc nejbezpečnější cesta k demokracii." V této době navštěvovala Mikoláška každý den jeho známá paní Rybková z Prahy, která sbírala lahvičky s močí po pražských nemocnicích. Posílal pro ni své auto. V 10 hodin přerušil ordinaci a přijal paní Rybkovou, která přivážela vždy 60 lahviček. Po jejím odbavení ordinoval dál.

Velké přátelství ho poutalo k těžce nemocnému hudebnímu skladateli J. B. Foerstrovi, akademickému malíři Dědinovi a houslistovi Janu Kociánovi. Z ciziny to byl hlavně styk s Chicagem v Americe, odkud mu posílali mnoho skleniček s močí, u kterých určoval diagnózu. Dostal odtud i nabídku, aby se tam přestěhoval, že tam pro něho bude zřízeno sanatorium. Sklenička s močí přišla i do anglického krále Jiřího VI. Ten však byl již těžce nemocný a brzy zemřel. O Antonínu Zápotockém jsem se již zmiňoval. Než se stal prezidentem, pravidelně Mikoláška v Jenštejně navštěvoval. Později jezdil Mikolášek za ním. Po smrti Antonína Zápotockého ztratil Mikolášek ochrannou ruku a začaly se s ním dít podivné věci. V některých okamžicích to vypadalo jakoby největším nepřítelem tehdejšího zřízení byl právě on. Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo boj proti šarlatánům a Mikolášek byl označen za největšího z nich. Každý se cítil být povolán ho zkoušet kozí močí a podobně a když to poznal a rozčílil se, tak v novinových článcích byl vláčen jako divotvorce, který musí být tvrdě potrestán. Vyčítali mu, že má vilu a auto se šoférem. Nikde se však nepsalo, že prodělal mozkovou mrtvici a byl částečně ochrnutý na pravou stranu a auto řídit nemohl. Způsob jak ho zlikvidovat se našel. Platil prý státu malé daně a tak stanul před Okresním soudem v Brandýse nad Labem, který ho odsoudil na 5 let vězení a ztrátě veškerého majetku. Přijeli pro něho ve 2 hodiny v noci a neměl čas se ani obléci. Než se rozednilo byla vila prázdná. Odvezli všechno co se odvézt dalo i sochu Krista z kaple v lesíku, kam ji přestěhoval od vily a kam se chodil denně modlit. Do které úschovny to bylo odvezeno se již nikdy nedozvíme. Byl vězněn na Borech, ve Valdicích a Ilavě. To se stalo v roce 1959. Po propuštění v roce 1963 žil u svého přítele MUDr. Urbánka v Praze. Již nikdy neléčil. Zemřel v roce 1973 ve věku 84 let. Je pochován na hřbitově na Olšanech vedle svojí maminky.

Co říci na závěr. Po dobu své praxe léčil 5,5 milionu lidí a o této své činnosti říkal: "Nikdy jsem nikoho nepřemohl, nikoho neporazil, nepobil miliony nepřátel, jako mnozí z těch kdož si vydobyli nesmrtelnost. Byl jsem jenom bylinkář a mým úkolem bylo zmírnit utrpení a prodloužit život. Ale i když jenom skromně odhaduji, že jsem alespoň jednomu člověku ze sta prodloužil život o 1 rok, pak mně vychází, že jsem zachránil pro tuto krásnou zemi 40 000 let života a jsem š»asten, protože vím, že jsem žil sice odlišný, ale užitečný život."

Z jeho vily je v současné době po dvou velkých přestavbách největší domov důchodců na okrese Praha - východ.








 

Jaroslav Drobný - tenista a hokejista první majitel 1947-1949

Jaroslav Drobný - tex převzat z internetového tisku - autor neuveden

Dokázal to, co už těžko někdy někdo dokáže. Vyhrál Wimbledon, stal se hokejovým mistrem světa. Získal olympijské stříbro na hrách 1948 ve Svatém Mořici. Jaroslav Drobný. Jeden z nejlepších sportovců České republiky miloval především dva sporty - tenis a hokej. V tom prvním získal větší úspěchy, počátkem 50. let minulého století kraloval kromě Wimbledonu také pařížskému Roland Garros. Nicméně jeho hokejová minulost je neméně bohatá. "Víte, sám jsem si vždycky myslel, že jsem byl lepším hokejistou než tenistou. U hokeje každopádně byla větší legrace," přiznal před lety.

Narodil se 12. října 1921 v Praze, jeho tatínek pracoval coby správce kurtů I. ČLTK. Vyrůstal v báječné době první republiky, kdy se jeden druhého vážil. Kdy lidé, co něco uměli, požívali všeobecné úcty. Už jako malý hoch měl Drobný vztah k vlasti. "Byly nám asi tři roky, když jsme si hráli v Jelením příkopě. Jednou tudy na koni projížděl pan prezident Masaryk a říkal nám: Hoši, jste budoucnost tohoto národa. Koukejte se podle toho chovat," vzpomínal před jedenácti lety.

Drobný býval od mládí všestranný a mimořádně nadaný sportovec. Tenisovou raketu držel v ruce krátce a hned prokazoval nevšední schopnosti. To samé na ledě. V necelých osmnácti letech cestoval na mistrovství světa. Stalo se v roce 1939, krátce poté přišli nacisti a s pořádným sportováním byl na šest let konec. "V ČLTK jsem hrál od žáků a zažil vzestup klubu ze třetí do první ligy. Jeho osud byl tak trochu spojen se mnou," připomněl.

Medaile za dvacet korun. Ale cenná!

O talentovaného mladíka brzy stál nejslavnější tým v zemi - LTC Praha. "Majitel pan Citta mě eminentně chtěl, zamýšlel vytvořit elitní útok Drobný, Zábrodský, Konopásek. Jenže naši šéfové o tom nechtěli ani slyšet." Do LTC by prý zamířil, i když týmu šéfoval Vladimír Zábrodský. "Mezi námi vždycky panovalo přátelství. Možná nás někdo viděl jako dva kohouty na jednom dvorku, ovšem pravda to nebyla. Předváděli bychom spolu úžasný hokej."

Když byl dotázán, který hokejový turnaj mu v paměti zůstal nejvíc, hned měl jasno. "Olympiáda ve Svatém Mořici. Sešel se nejlepší československý tým, mohli jsme vyhrát. Jenže Kanadě jsme nedali gól a skončili těsně druzí." Zlato naopak reprezentanti získali o rok předtím v Praze. "Kdyby Rakušané neporazili Švédy, nebyli bychom první. Na to se však historie neptá. Na šampionát nemohu zapomenout. Ta medaile byla z mých nejoblíbenějších. Malá, ušmudlaná. Stála tak dvacet korun. Ale nesmírně cenná!"

Tehdejší domácí hokejisté snili o účasti na šampionátech a velkých soubojích proti Švédům, Švýcarům, případně zámořským týmům. Kdepak NHL! Ale už tenkrát dostal Drobný nabídku ze slavné ligy, v roce 1949 ho prý kontaktovali Boston Bruins. "Nabídli mi dvacet tisíc dolarů, což byly nějaké peníze. Jenže já to nepřijal. Panovaly velké rozdíly mezi profesionálním a amatérským sportem. Kdybych kývl na návrh z NHL, nesměl bych hrát tenisové turnaje," vysvětlil.

Do NHL si prý troufal. "U nás se o ní skoro nevědělo, jenže já jezdil do Ameriky za tenisem a ty hokejové zápasy viděl. Nechci být domýšlivý, ale možná bych se uplatnil." Proč ne, hokejista byl Drobný náramný. Stejně jako tenista. "Lidé si mě pamatovali hlavně kvůli Wimbledonu. Ano, to je ten tenista, říkali. Jenže hokej měl v mém srdci pevné místo. Byla při něm ohromná zábava," líčil dojatě.

Nebýt emigrace, seděl bych v base

Když se v roce 1997 Drobný setkal s bývalými spoluhráči z týmu prvních hokejových mistrů světa, zářil na všechny strany. "Žiju v Londýně, s nikým moc nemluvím. Připadám si někdy jako odložený starý nábytek. Ale mezi kamarády jsem ohromně ožil. Víte, my k sobě měli vždycky blízko. Konopásek, Vovka Zábrodský, Bóža Modrý a další kluci - to byla parta! Vyhráli jsme, po utkání sedli do vlaku a pak mastili karty. Pořád jsme se smáli," říkal šťastně.

Jeho hokejové úspěchy jsou výjimečné. 31 mezistátních utkání, 36 branek. Titul mistra světa 1947, stříbro z olympiády o rok později ve Svatém Mořici. S milovaným sportem ovšem skončil z nenadání, v roce 1949. Po únorovém komunistickém puči odešel Drobný do zahraničí. Emigroval. "Kdybych to neudělal, seděl bych v base stejně jako všichni kamarádi," upozornil na krutý osud hokejových šampiónů, kteří po vykonstruovaném politickém procesu putovali za mříže.

Drobný se věnoval už jen tenisu. V letech 1947-55 se držel v elitní desítce světového žebříčku, na kurtech doslova zářil. Jenže výjezdy na Západ realizoval se stále většími problémy. "Byl jsem zrovna ve švýcarském Gstaadu, kde na mě estébáci včetně pozdějšího ředitele naší televize Zelenky vyvíjeli nátlak. Chtěli, abych se vrátil. Tušil jsem, že něco není v pořádku. Ale byl jsem ochoten vyhovět. Nicméně kamarád a spoluhráč Černík mě nakonec přesvědčil, ať zůstanu," popisoval.

Slzy v očích při vzpomínce na kamarády

O odchodu do ciziny nepřemýšlel, rozhodly za něj okolnosti. "Chtěl jsem se po návratu z Gstaadu sbalit a všechno připravit, pak bych asi zmizel. Nebýt Černíka, už by se mi to nikdy nepovedlo. Komunisti mi vyhrožovali, nejspíš bych se z jejich spárů nedostal. Takhle jsem zůstal venku s několika dolary v kapse a dvěma kufry. Víc jsem u sebe neměl."

V zahraničí dál vedl tenisový život. Od hotelu k hotelu, ze země do země. "Měl jsem to jednodušší než jiní," připustil. Dlouho na turnajích startoval bez státní příslušnosti, až získal občanství Egypta. Vyhrál Wimbledon, dvakrát Roland Garros. Později se usadil ve Velké Británii. Drobný na dálku sledoval, co se v jeho vlasti stalo s jinými špičkovými hokejisty. "Nedokážu slovy popsat, co jsem cítil. Směsici bezmoci, lítosti, vzteku. Já hrál v klidu tenis a kamarádi byli zavření v kriminále!"

Nemohl pochopit ohromnou nespravedlnost. "Proč? Komu vadili? Bóžu Modrého jsem znal od dětství, moc charakternějších lidí jsem v životě nepoznal. A komunisti z něj pak udělali lotra, vůdce nějaké špionáže. Na následky práce s uranem zemřel předčasně, měl slabé ruce. Při vzpomínce na něj i na ostatní se mi vždycky draly do očí slzy," vyprávěl emotivně.

Můžete dokázat, že jste Čech?

Sám byl pro komunistický režim nepřítelem. Drobného tenisové výsledky slyšeli domácí fanoušci maximálně na Hlasu Ameriky nebo ve vysílání Svobodné Evropy. Ve sportovních publikacích získal legendární sportovec důstojné místo až po roce 1989. "Komunističtí novináři o mně psali, že jsem zrádce. Zrádce národa. Prohnilý, odsouzený k zániku. Bral jsem to s nadhledem - ať si píší, co chtějí. Jen těch nevinných spoluhráčů mi bylo líto."

Ke své vlasti se vždycky hrdě hlásil. "Žila tady spousta férových lidí, ti za komunismus nemohli," pravil. Otázku národní hrdosti vnímal jasně. "Buď ji v sobě máte, nebo nikoli." Do pozdního věku si Drobný například uchoval báječnou češtinu. "Měl jsem štěstí, že v Londýně žili krajané. Pravidelně jsme se stýkali a bavili se samozřejmě po našem," mrkal spiklenecky.

Když se po společenských změnách vrátil domů, byl přijat se všemi poctami. Sice o to nestál, přesto Drobnému vlídnost médií i fanoušků lichotila. "Ukažte mi někoho, kdo by se vzpěčoval," ptal se s typicky česko-anglickým humorem. Požádal o návrat českého občanství, ovšem jednoduché to nebylo. "Dvě milé slečny na příslušném úřadě se mě ptali, jestli mohu dokázat, že jsem Čech. Nevěděl jsem, co říci. Měl jsem je snad vzít na Štvanici? Nebo chtěli nějakého pamětníka, aby dosvědčil, co jsem zač?" kroutil hlavou.

Brzy bylo všechno vyřízeno, Jaroslav Drobný na sklonku života zase patřil tam, odkud vyšel. Byl občanem České republiky, jen přestěhovat už se nestihl. "Dlouho jsem o tom přemýšlel. Žena mi umřela, v Londýně jsem se někdy cítil trochu osamělý. Ale zapustil jsem kořeny, už nic měnit nebudu. Prahu a Čechy mám v srdci, tak to vždycky bylo a bude." Vynikající tenista a bezvadný hokejista zemřel v britské metropoli po vážné dlouhé nemoci 13. září 2001.

DRUHÝ MAJITEL - LÉČITEL A BYLINKÁŘ JAN MIKOLÁŠEK

fota Jana Mikoláška poskytl pan Martin Šulc - www.msgenealogie.webnode.cz

Vůz od p. Drobného koupil slavný český léčitel Jan Mikolášek. Ten byl komunisty uvězněn a ,,k odnětí majetku a ke ztrátě občanských práv a svobod,, odsouzen v roce 1959. Po zabavení státem, užívala  automobil komunistická policie STB. Po ropné krizi na začátku sedmdesátých let dvacátého století si jej odkoupil řidič, jenž s ním do té doby jezdil. Posléze po totálním zdevastování byl Hudson přechovaván po několika stodolách a garážích. Z posledního spánkového období jej vytáhli na poslední chvíli před povodní v Táboře 2001. Tehdejší majitel  usoudil, že ,,barák už nezachrání, tak alespoň to auto,,. Já jsem Hudson potkal v roce 2003 na dvoře dílny mého kamaráda za Prahou. Když jsem se dozveděl, že ta krásná obrovská americká ruina nemá kde bydlet, a viděl jsem na obzoru šíkující se deštové mraky, bez dlouhého váhání jsem slíbil požadovaných $2000, naložil ho na odtahovku a odvezl do mé tehdejší pronajaté garáže v Praze Pod Hybšmankou. ...

NOVÉ INFORMACE :

29.1.2014 Po zveřejnění stránek nová info: Kronikář Jenštejna Vaclav Kovanda se v mládí setkával s lečitelem Janem Mikoláškem - druhým majitele vozu, a zminuje se o zabaveném automobilu v několika svých článcích. Pan Mikolášek musel používat služeb šoféra - tuto  skutečnost použil komunistický režim jako jednu z přitěžujících okolností při procesu s ním v roce 1959. Zamlčeli však, že  v té době již byl ochrnut na pravou stranu těla po mrtvici, takže sám řídit nemohl...

30.1.2014 Potvrzeno - p. Mikolášek vlastnil zelený vůz Hudson. Kronikář p. Kovanda dokonce má filmový záznam ze zahrady u vily v Jenštejně kde Hudson JE !

1.2.2014 - diky genealogii jednoho z příbuzných p. Mikoláška jsem se dostal k videu kde je HUDSON NAFILMOVAN v roce 1952 před vilou p. Mikoláška. Video natočil synovec Jiří Mikolášek, který by měl žít v současné době v Kanadě. První odkaz je část s vozem Hudson:

Hudson Commodore Six - 1952 Jenštejn.mpg

a celé video:


http://videomail.shaw.ca/view/6545024739-1221944834-11908/

Doufal jsem že se dostanu přes Jenštejnskou minulost vozu Hudson k nějaké fotografii, jež by potvrdila spojitost s p. Mikoláškem - a mám dokonce video !

Jan Mikolášek - kompletní text převzat od Václava Kovandy - kronikáře města Jenštejna


Návštěvníci Jenštejna u Prahy se často ptají na zázračného bylinkáře Jana Mikoláška, který v obci působil od roku 1945 do roku 1959. Jeho zásluhou byl Jenštejn v našich dějinách slavný dvakrát. Poprvé ve 14. století za Jana z Jenštejna a podruhé v polovině 20. století. Moje vyprávění bude zaměřeno na úředně zkoušeného lékaře, bylinkáře Jana Mikoláška (tak zněla jeho vizitka), který Jenštejn proslavil nejen u nás, ale i daleko za hranicemi. Ve svém vyprávění použiji částečně záznam z knížky o Janu Mikoláškovi, která vyšla v nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1991, a částečně své vlastní vzpomínky, protože jsem ho znal velice dobře osobně. Byl zázračný nebo nebyl? To nechám na vás, čtenářích. Té mladší generaci již jeho jméno nic neříká, ale starší generace ho zná dobře. Mnohý z našich rodičů a prarodičů ho navštívil se skleničkou moče osobně a odnášel si od něho balíček bylinek a víru v uzdravení.

Jan Mikolášek se narodil 7. dubna 1889 v Rokycanech jako sedmé dítě ze třinácti. Jeho dědeček i tatínek byli zahradníci a lásku ke květinám zdědil i malý Jan, který se rovněž vyučil zahradníkem. Již v tomto období svého dětství v sobě objevuje zvláštní vztah k léčivým bylinám. Jako zahradník byl vynikající a jeho umění ho přivedlo až do rakouského Himbergu do zámecké zahrady arcikněžny Wurmbrand Stuppachové a arcivévody Rainera. Zde se dle svého vyprávění poprvé setkal s náznakem svého budoucího poslání. Mladá cikánka mu při hádání z ruky předpověděla, že bude léčit lidi přírodou. Později ho jeho povolání přivedlo do Vídně, kde se setkal se světoznámým lékařem Zeileisem, ke kterému jezdili nemocní doslova z celého světa. Tento lékař rozpoznal veliké nadání Jana Mikoláška rozumět přírodě, umět v ní číst jako v knize a předpověděl mu velké léčitelské schopnosti. Poprvé zde byla vyřčena myšlenka, kterou Jan Mikolášek v pozdější době často používal, a sice: "Příroda prostřednictvím léčivých bylin dokáže dělat zázraky, ale to je jen polovina léčení. Druhou polovinou je víra v uzdravení." A opravdu se mu v pozdější době podařilo tisíce pacientů přesvědčit, že musejí mít víru ve své uzdravení a kdyby si prodloužily život jen o týdny nebo měsíce, je to výhra.

Po 1. světové válce se vrátil domů do Rokycan ke své mamince, kterou nesmírně miloval a k zahradnickému řemeslu. Zde se setkal se starou paní Mühlbacherovou, která léčila své pacienty pomocí léčivých bylin a diagnózu určovala zvláštním způsobem. Dívala se do lahvičky s močí proti rozsvícené lampě. Navštěvovalo ji každý den doslova procesí lidí a její věhlas sahal až do Rakouska. Jan Mikolášek stařenku navštívil jako pacient. Po prohlédnutí jeho skleničky s močí mu řekla, že je slabý na plíce, ale že na souchotiny nezemře. Při této příležitosti se na něho zadívala a řekla: \"Ty máš takové zvláštní oči. Čím jsi?\" Odpověděl: "Zahradníkem." Zavrtěla hlavou, jakoby se tomu divila a pak dodala: "Ve tvých očích vidím docela něco jiného. Ty budeš lékařem." To bylo potřetí kdy mu bylo předpovězeno, že bude léčit lidi. Od tohoto okamžiku se s babičkou Mühlbacherovou setkával velice často. Trpělivě mu předávala svou celoživotní moudrost. Celé dlouhé hodiny mu vysvětlovala, jak ze skleničky s močí rozpozná nemocné plíce, žaludek, žlučník, měchýř a dělohu. Bylo to velice složité, ale babička říkávala: "Poznat ty rozdíly to nedokáže nikdo, jen ten kdo je k tomu předem předurčen a kdo má snahu obětovat se pro tu věc po celý život a za tím jít. "Tady zřejmě začal velký přerod Jana Mikoláška ze zahradníka v léčitele. Dlouhé měsíce trpělivě pracoval se starou paní a postupně začal provádět pod jejím dozorem rozbory moče sám. Jednou, bylo to krátce před její smrtí, mu babička Mühlbacherová řekla: "Musíš přísahat, že tajemství, do kterého jsem tě zasvětila, nikdy nezneužiješ a že se budeš snažit léčit lidi podle svých nejlepších sil. Pamatuj si, budeš-li někdy léčit, budou k tobě chodit lidé jako ke zpovědníkovi. Budou ti vypravovat svá nejhlubší tajemství, protože nemocný člověk je sdílný. Jenom člověk velice pevného charakteru může obstát při této zkoušce. Ty to dokážeš. Tobě jsem to viděla na očích hned, když jsi tu byl poprvé. Přísahej!

První své samostatné léčitelské krůčky začal zkoušet na vlastní rodině. Pomocí bylinek pomohl vyléčit svého bratra, který měl zánět ledvin a svou sestru, kterou něco štíplo do kolena a po silné infekci hrozilo, že o nohu přijde. Dlouhá a trpělivá práce s bylinnými obklady jí nohu zachránila. Pacientů z okolí přibývalo. Trvalo však dalších deset let než mohl říci, že něco dovede a věnoval se této práci naplno. První svoji ordinaci si otevřel ve vesničce Bědovice u Třebechovic pod Orebem. Zde však nenašel potřebný klid pro svoji práci a po nedlouhé době se přestěhoval do Hradečna u Kladna. To však již jeho léčitelské schopnosti byly tak známé, že za ním chodilo a jezdilo doslova procesí lidí denně. On sám popisuje veliké množství různých neuvěřitelných životních příběhů nemocných lidí, kterým bylinkami pomohl. Před každým vydáním bylinek předcházela přesná diagnóza nemoci pomocí lahvičky s močí. Postupně se této jeho schopnosti začala přičítat zázračná moc - šestý smysl. Mikolášek však sám tuto myšlenku nikdy nevyřekl. Byla u něho udivující především blesková diagnóza a telepatické vidění. Mnoho vědeckých kapacit si lámalo hlavu nad touto jeho schopností, ale i on sám ji nedokázal vysvětlit jinak než jako dar od Boha, byl silně věřící. Ve svých pamětech uvádí příběh - živý sen, který se mu zdál. Jednou při sběru bylin usnul na rozkvetlé louce a ve snu spatřil postavu, která k němu přicházela. Lekl se a chtěl utéci, ale nohy měl jako přikované. Postava přišla až k němu, ukázala rukou k zemi a řekla: "Sbírej! Sbírej!" Jednu paži měla složenou na prsou a druhou vztahovala nad hlavu. Potom se lehce sklonila, dotkla se prstem jeho hrudi a řekla: "Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě." Nikdy od toho dne na tento sen nezapomněl. Později si nechal zhotovit v životní velikosti sochu Krista jak mu žehná. Vždy když mu bylo nejhůře si na tento sen vzpomněl. Nejčastěji se tak stávalo, když ho lidé zkoušeli. Místo moče přinášeli neznámou tekutinu nebo moč smíchanou od několika lidí. Takové jednání ho vždy velmi rozrušilo. Okamžitě to poznal a zdálo se mu jakoby mu neznámý dobrodinec přicházel na pomoc.

Jan Mikolášek se denně setkával i s nepochopením a závistí. Přesto, že vyléčil mnohé lékařské veličiny 1. republiky, zůstával nadále v ústraní. Přicházelo na něho i mnoho anonymních udání. Měl i řadu nepřátel, ale svědectví o tom, že ve většině případů stanovil správnou diagnózu potvrzuje řada známých osobností, které léčil. Jeho pacienty byli například i T. G. Masaryk a Hana Benešová, manželka prezidenta E. Beneše. Z našich známých umělců to byli: Saša Rašilov, Bohumil Vrbský, Růžena Nasková, Olga Scheinpflugová, Max ©vabinský, ale i dr. Václav Vacek a MUDr. Vít Horníček, primář nemocnice na Bulovce.

Blížil se však konec 1. republiky a mezi jeho pacienty se stále častěji vyskytovali Němci. Mikolášek o tom říká: "Rozumí se samo sebou, že jsem takového člověka od svých dveří zahnat nemohl, stejně jako by ho nemohl vyhodit ani lékař. Znamenalo by to zhola zbytečnou sebevraždu a já jsem hrdinou nikdy nebyl. "Každodenní dav pacientů před ordinací v Hradečnu nebyl po chuti gestapu, a tak byl Mikolášek předvolán do Prahy do Petschova paláce před největší kapacity gestapa Dr. Kindermana a satana Keisewettera, který připravil o život tisíce Čechů a měl prsty i ve zkáze Lidic. (Po převratu byl dopaden na útěku v Kutné Hoře a popraven.) Gestapáci pro Mikoláška připravili těžkou zkoušku. Měl určit diagnózy z 29 lahviček s močí přímo před komisí. Byl to boj o vlastní život. Diagnózy určil bezchybně a na základě této zkoušky léčil povinně některé nacistické pohlaváry, mezi jinými i třetího muže Říše Martina Bormana, kterému bylinkami vypudil z těla žlučové kamínky. Borman ho navštívil v Hradečnu celkem třikrát. Tato činnost byla Mikoláškovi po válce velice často "vlastenci" vyčítána. Byl zatčen revolučními gardami a skončil ve sběrném táboře pro odsunuté. Nikdy nikdo se už nedozví, kdo byl v pozadí tohoto činu. Skutečnost je taková, že se na zásah Antonína Zápotockého vrátil do Hradečna. Po návratu z koncentráku měla být A. Zápotockému amputována noha, ale po zásahu Jana Mikoláška vše skončilo š»astně. Tady začíná i přátelství mezi nimi.

Konec 2. světové války a přestěhování do Jenštejna je 2. kapitolou vyprávění o Mikoláškovi. Ještě za války v roce 1943 se rozhodl odstěhovat z Hradečna. Byla mu nabídnuta parcela v Novém Vestci za Starou Boleslaví. Byla však v zastavěné části obce a on toužil po samotě. Při cestě z Vestce přes Brandýs nad Labem do Prahy si nad obcí Podolánka povšiml skalnatého výběžku zarostlého lesíkem nad údolím u Jenštejna a bylo rozhodnuto. Odkoupil pozemek od pana Čerta, statkáře z Jenštejna a začal stavět vilu. Po určitou dobu ordinoval ve 2 upravených místnostech v hostinci u Cafourků v Jenštejně a v roce 1947 se po dokončení stavby přestěhoval do vily nad lesíkem, kde ordinoval 12 let. Zde začíná i můj osobní styk s ním. On byl věhlasný a slavný lékař a já desetiletý vesnický kluk. Část svých vzpomínek budu popisovat tak, jak si je pamatuji. Vilu Jana Mikoláška jsem navštěvoval velice často. Říkalo se o něm, že je to podivín, protože si nenechal do vily zavést ani telefon. Ale pravda byla jiná. Každý den odbavil 150 až 200 pacientů a ve svém soukromí chtěl odpočívat a nebýt rušen. Já jsem v té době bydlel se svými rodiči na obecním úřadě, kde maminka pracovala jako úřednice a kde byl jediný telefon ve vsi. A tak se často stávalo, když jsem přijel na kole ze školy, že mi maminka říkala: "Vezmi si čistou košili a pojedeš do vily, jsou tu 3 telegramy." Jezdil jsem tam rád. Byla tam zvláštní atmosféra. Všude plno koberců a krásných obrazů. Mikolášek měl rád přírodu a tak všechny obrazy byly z přírody. Když jsem telegramy předával kuchařce dostal jsem většinou medový koláček, ale když jsem je předával přímo Mikoláškovi, dostával jsem 50 Kč.
Před vilou stála socha žehnajícího Krista, kde se každé ráno modlil. Byla to socha, kterou si nechal zhotovit podle svého snu. Jednou na Velikonoce jsme s partou kluků přišli do vily řehtat. Tenkrát jsme ještě ve škole na náboženství chodili, a tak jsme se před sochou Krista pomodlili. Mikolášek na nás koukal z okna, pozval nás do jídelny, dostali jsme čaj a medové koláčky a každý z nás 100 Kč. Tehdy nám řekl: "Děti, moc jste se mi líbily, mám velikou radost, že se umíte modlit a jestli chcete tak vás pošlu na prázdniny do hor." Samozřejmě, že jsme chtěli. A tak jsme strávili 4 týdny prázdnin na chatě v Hodkovicích u Jablonce za jeho peníze.

O jeho styku s obcí se zmíním jenom krátce. Nebylo by to hezké vyprávění. Tehdejší MNV se spolupráce s Mikoláškem bál. Byl to soukromník a šarlatán, jak se stále častěji ozývalo z oficiálních míst. Ale měl peníze, a tak se čas od času objevil příspěvek na kanalizaci pro obec nebo příspěvek na vybudování mantinelů a elektrického osvětlení ke kluzišti a podobné akce. Zvaly ho všechny organizace hlavně na taneční zábavy. Nikdy nikam nepřišel, ale vždy přispěl, a to byl účel pozvání. Z jeho léčitelské působnosti měla obec prospěch i jinak. Jen pro příklad. Každý den přijelo k Mikoláškovi 250 až 300 pacientů. On stačil odbavit maximálně 200, a tak se mnoho pacientů muselo vrátit domů s nepořízenou, ale ten kdo byl z daleka musel v obci přespat. Jezdilo za ním mnoho pacientů i ze Slovenska. Pro takové případy se našla po různých chalupách ve vsi připravená postel i se snídaní. Ráno ve 4 hodiny už cupital takový nocležník do fronty před čekárnou, aby dostal nízké pořadové číslo. O půl osmé ráno přijížděl od Prahy autobus, který měl zastávku u cukrovaru ve Vinoři. Odtud asi 1 km každý den utíkalo 80 až 100 lidí rovnou do fronty pro pořadová čísla. Na mnohé z nich se však již nedostalo. Kdo přijel později neměl žádnou naději, jedině když si zamluvil písemně nízké pořadové číslo na určitý den u dědy, který čísla vydával. Se žádostí o pořadové číslo byla pochopitelně v obálce i nějaká koruna. Nebo jiný případ. Jedna babička si zjistila, že se vykupují prázdné skleničky od léků a těch se kolem vesnice povalovaly plné strouhy jak je pacienti odhazovali i s močí cestou od Mikoláška. Stačil malý vozík, hrabičky a rukavice. Když byl vozík plný, vymyla skleničky v potoce a odvezla na svou zahrádku. Za 2 plná nákladní auta to pár korun dalo. Ve 2 hospodách ve vsi bylo rovněž stále plno. Jedna nabízela pokoje k ubytování, druhá domácí zabijačku. A takových dalších šikovných lidí bylo ve vsi víc.

Před jeho vilou stála často auta s diplomatickou značkou a nebyly v nich návštěvy, ale pacienti. A jak sám říkal: "Léčil jsem v Jenštejně ministry, ba osobnosti i výše postavené, vysoké hodnostáře duchovní, generály, univerzitní profesory, slavné herce, hudební skladatele i virtuosy, vědce, spisovatele - v nemoci jsou si všichni rovni. V jistém smyslu je nemoc nejbezpečnější cesta k demokracii." V této době navštěvovala Mikoláška každý den jeho známá paní Rybková z Prahy, která sbírala lahvičky s močí po pražských nemocnicích. Posílal pro ni své auto. V 10 hodin přerušil ordinaci a přijal paní Rybkovou, která přivážela vždy 60 lahviček. Po jejím odbavení ordinoval dál.

Velké přátelství ho poutalo k těžce nemocnému hudebnímu skladateli J. B. Foerstrovi, akademickému malíři Dědinovi a houslistovi Janu Kociánovi. Z ciziny to byl hlavně styk s Chicagem v Americe, odkud mu posílali mnoho skleniček s močí, u kterých určoval diagnózu. Dostal odtud i nabídku, aby se tam přestěhoval, že tam pro něho bude zřízeno sanatorium. Sklenička s močí přišla i do anglického krále Jiřího VI. Ten však byl již těžce nemocný a brzy zemřel. O Antonínu Zápotockém jsem se již zmiňoval. Než se stal prezidentem, pravidelně Mikoláška v Jenštejně navštěvoval. Později jezdil Mikolášek za ním. Po smrti Antonína Zápotockého ztratil Mikolášek ochrannou ruku a začaly se s ním dít podivné věci. V některých okamžicích to vypadalo jakoby největším nepřítelem tehdejšího zřízení byl právě on. Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo boj proti šarlatánům a Mikolášek byl označen za největšího z nich. Každý se cítil být povolán ho zkoušet kozí močí a podobně a když to poznal a rozčílil se, tak v novinových článcích byl vláčen jako divotvorce, který musí být tvrdě potrestán. Vyčítali mu, že má vilu a auto se šoférem. Nikde se však nepsalo, že prodělal mozkovou mrtvici a byl částečně ochrnutý na pravou stranu a auto řídit nemohl. Způsob jak ho zlikvidovat se našel. Platil prý státu malé daně a tak stanul před Okresním soudem v Brandýse nad Labem, který ho odsoudil na 5 let vězení a ztrátě veškerého majetku. Přijeli pro něho ve 2 hodiny v noci a neměl čas se ani obléci. Než se rozednilo byla vila prázdná. Odvezli všechno co se odvézt dalo i sochu Krista z kaple v lesíku, kam ji přestěhoval od vily a kam se chodil denně modlit. Do které úschovny to bylo odvezeno se již nikdy nedozvíme. Byl vězněn na Borech, ve Valdicích a Ilavě. To se stalo v roce 1959. Po propuštění v roce 1963 žil u svého přítele MUDr. Urbánka v Praze. Již nikdy neléčil. Zemřel v roce 1973 ve věku 84 let. Je pochován na hřbitově na Olšanech vedle svojí maminky.

Co říci na závěr. Po dobu své praxe léčil 5,5 milionu lidí a o této své činnosti říkal: "Nikdy jsem nikoho nepřemohl, nikoho neporazil, nepobil miliony nepřátel, jako mnozí z těch kdož si vydobyli nesmrtelnost. Byl jsem jenom bylinkář a mým úkolem bylo zmírnit utrpení a prodloužit život. Ale i když jenom skromně odhaduji, že jsem alespoň jednomu člověku ze sta prodloužil život o 1 rok, pak mně vychází, že jsem zachránil pro tuto krásnou zemi 40 000 let života a jsem š»asten, protože vím, že jsem žil sice odlišný, ale užitečný život."

Z jeho vily je v současné době po dvou velkých přestavbách největší domov důchodců na okrese Praha - východ.








 

Od STB vůz zakoupen důstojníkem STB Miroslavem Hujem. Posléze prý  stál někde v Chomutově pod přístřeškem. V roce 1989 vůz zakoupil p. Václav Šponar. vlastnil jej do roku 1999, kdy jej prodal panu Šerovi do jižních Čech - asi do okolí Vodňan či Tábora. A po povodních v Čechách v roce 2001 se ocitl v Tuchoměřicich na dvorku dílny mého známého - opraváře motocyklů Harley Davidson Kamila, kde jsem jej potkal a zakoupil já.

majitel 1989-1999 Václav Šponar